Jak vznikala psí plemena?

Když si představíme malinkou čivavu a obřího vlkodava, každého z nás jistě napadne otázka: Jak je možné, že všechna psí plemena pochází z vlka? Dnes už můžeme bezpochyby říct, že pradědem všech psích plemen je opravdu vlk obecný – Canis lupus. Jak k tomu ale mohlo dojít?

Pravěcí vlci neměli za sebou historii nelítostného pronásledování, proto nebyli tak plaší, jako vlci dnešní. Dokázali si poradit i s tím, co pravěcí lidé nezkonzumovali, proto se začali stahovat kolem lidských osad. Proč by se vlk namáhal lovit, když mu potrava ležela přímo pod čumákem… Vlk se pak proměnil ve psa ve chvíli, kdy si lidé ochočili vlčí štěňata a ta jej přijala jako vůdce smečky místo samotného vlka. Byli to nejen vynikající lovečtí pomocníci, ale také hlídači. V této roli se po boku člověka objevil na Středním východě již dříve než ve starší době kamenné.  Zkoumáním DNA vědci odhalují tato tajemství dávné minulosti. Tím, že porovnali DNA mumifikovaných psů z různých koutů světa a současných psů dokázali, že i americká plemena psů pochází z euroasijských vlků. Do Ameriky se tedy museli dostat společně s lidmi v době, kdy ještě nebyly kontinenty rozděleny oceánem.

Otázkou je, proč se k lidem přidružil zrovna vlk, proč to nebylo jiné z mnoha zvířat? Vlci v sobě totiž mají vrozenou potřebu soudržnosti, sounáležitosti a žijí ve smečkách výborně spolupracujících nejen při lovu. Smečky se nejčastěji skládají z rodičovského páru a odrostlého potomstva, které dospívá až ve třech letech. Fyzicky se však vyrovnají už ve stáří půl roku. Většina studií ale považuje za smečku seskupení většího množství dospělých jedinců, kteří jsou seřazeni od vůdce po nejníže postaveného. Tyto informace ale pocházejí ze zajetí, protože pozorování složitých rodinných vztahů vlků je ve volné přírodě velice složité. Po dosažení dospělosti obvykle vlci, kteří nejsou nijak omezeni, zakládají svou vlastní smečku.

Ve srovnání s vlky si psi zachovávají některé své dětské vlastnosti po celý život. Dobrovolně uznávají člověka jako vůdce smečky a stávají se jeho oddanými společníky. Překvapivě mají vlci s lidmi společnou řeč – vzájemně snadno rozumí svým postojům, signálům a gestům. Lidé některé žádoucí vlastnosti přirozeným chovem podporovali, protože si vybírali krotká a učenlivější štěňata.  

Je neuvěřitelné, že za tisíce let vznikli z vlka tak odlišní jedinci - přírodní evoluce měla na modelování nových druhů zvířat nesrovnatelně více času. Vlk ale v sobě ukrývá mnohem větší potenciál, než se na první pohled může zdát. Vlci osídlili velkou část planety, dovedli se přizpůsobit různým klimatům a životním podmínkám. Díky velice výhodné spolupráci ve smečkách i genetické variabilitě jsou úspěšní. Všichni jsou si také zdánlivě podobní. Kdybychom ale porovnali vlka z chladného severu a vlka z teplých oblastí, poznali bychom, že rozhodně nejsou stejní ani tělesně, ani v chování, i když jde stále o poddruhy jednoho druhu. Díky robustnější stavbě těla, dlouhé srsti, dokonalé spolupráci a disciplíně severští vlci přežívají v těchto drsných podmínkách. Menší jižní vlci mají kratší srst a hnědavou barvu na rozdíl od severské šedé až bělavé a v horku si klidně dají siestu.

Ve skutečnosti je ale proměnlivý potenciál vlků ještě větší, než působí navenek. Vlci nemají důvod měnit svou výborně fungující podobu. Přesto mají schopnost velké proměnlivosti (na rozdíl od později domestikované kočky, která se při vybídnutí podmínek uplatní). Proměňovat se vlk začal až od okamžiku, kdy vytvořil pouto s člověkem a stal se nejstarším zdomácnělým zvířetem. Způsobil to odlišný styl života, odlišná strava s vyšším podílem rostlinné složky (psům se dokonce o něco málo prodloužila střeva) a hlavně začala zasahovat selekce chovu – lidé si vybírali a množili takové psy, kteří jim vyhovovali. Takto se jejich vlastnosti a vzhled předávaly dál, různě se kombinovaly a násobily. Podle různých úkolů, které na psy v průběhu tisíciletí lidé kladli, se psi neustále měnili. Již v daleké minulosti proto postupně vznikli psi zcela odlišných vlastností a vzhledu.  Na mnoha vzdálených místech nezávisle na sobě vznikala plemena psů, která se navzájem díky stejné nebo podobné roli psů velice podobala – např. pyrenejský horský a kavkazský pes. Na venkově se uplatňoval odolný, velký a spolehlivý pes, který zemědělcům hlídal stavení i dobytek. Obratní ovčáčtí psi pomáhají ovčákům pracovat se stádem. Stateční a mohutní psi pastevečtí, pro které je stádo ovcí rodinou, je zase srdnatě chrání před velkými šelmami, včetně svých bratrů vlků.

Už v době před naším letopočtem bojovali v Arénách Alexandra Velikého psi podobní dnešním dogám proti lvům. Před několika sty lety byla z těchto předků vyšlechtěna bojová plemena, která sloužila k další tehdejší zábavě lidí – ke krvavým soubojům psa proti psu. Malí společenští pejsci měli osud lepší, byli vyšlechtěni především pro potěšení, byla u nich žádoucí malá velikost, roztomilý vzhled, mírná, poddajná, hravá a učenlivá povaha, což se projevuje třeba na dnešních pudlících.

Nejen jižní a severští vlci, ale také vlohy vlků uvnitř smeček se liší, podle toho v ní vykonávají odlišné úlohy. Někteří snáze dopadnou a usmrtí kořist, jiní zase lépe stopují. Snad i tato rozdílná nadání se dnes promítají v různých loveckých plemenech, která se šlechtěním specializovala stále více. Například 1,5 měsíce staré štěně jezevčíka, které zahlédne malého králíčka, jej obvykle chytí a zakousne - a to naprosto bez váhání, stejně staré štěně pointra králíčka důsledně stopuje a vystavuje, poukazuje na něj, ale nikdy nezaútočí. Štěně pudla by si s králíčkem nejspíše hrálo a vůbec by jej nenapadlo kamaráda nějakým způsobem lovit.

Zjev jednotlivých plemen psů souvisí s jejich posláním. Bladhaund – vynikající stopař, který byl vyšlechtěn ardenskými mnichy, získal své dlouhé převislé uši a oči nořící se do záhybů přebytečné kůže proto, aby jej postupně donutili mnohem více rozvinout čich. Jeho nosní schopnosti jsou opravdu úctyhodné – dovede s přehledem najít i dva týdny starou stopu. U loveckých psů je tendence stopovat, stavět nebo pronásledovat a přinášet kořist opravdu dědičná. U kříženců se protichůdné tendence mohou různě mísit - psi se pak snaží splnit více neslučitelných úkolů najednou, jak se snaží pánovi za každou cenu vyhovět. Je zajímavé, že kříženci se občas podobají plemenu, které jejich rodokmen vůbec neobsahuje. Právě křížením různých psů vznikla dnešní plemena a musí se neustále udržovat s ohledem na tělesné vlastnosti a různé vlohy, chování a povahu psa. Právě tady nejvíce záleží na poctivosti a umu chovatele.

Lidé tedy rozmnožovali psy, jejichž schopnosti se jim nejvíce hodily. Tímto psy neustále měnili, aniž by někdo uvažoval o plemenech tak, jak je chápeme dnes. Cílený chov psích plemen stále stejných určitých vlastností a vzhledu započal až ve staré Číně a Japonsku. Dále si psů nesmírně cenili ve starověkém Egyptě, Mezopotámii, v Řecku a Římě. Některá starobylá, dávno vyšlechtěná plemena, se dodnes příliš nezměnila. Patří mezi ně například sibiřský husky, aljašský malamut, čaučau a šarpej pocházející z Číny, dalmatin pocházející z Dalmácie, basenji (kongo teriér) z Afriky. Mnohem kratší je však historie většiny dnešních plemen v podobě, v jaké je známe dnes – v Evropě se šlechtění psů plně rozvinulo až v 17. století.

Dobrman – toto plemeno vyšlechtil německý chovatel F. L. Dobermann patrně z ovčáka, krátkosrstého loveckého psa, modré dogy a hladkosrstého pinče. Chtěl docílit spolehlivého obranáře, a protože tyto jeho představy žádné tehdejší plemeno nesplňovalo, vytvořil si plemeno vlastní. Původní dobrman byl ale nebezpečně ostrý, dnešní dobrmani jsou díky další selekci mírnější.

Zlatý retrívr se zase objevil v roce 1864, kdy velice zapálený chovatel psů lord Tweedmouth ve vrhu černých retrívrů objevil jedno štěně se zlatou srstí. Toto zlaté štěně dále křížil s vodním španělem a jejich potomky zpětně opět křížil s retrívrem. Časem přibyl ještě irský setr a bladhaund. Retrívr jako oficiální plemeno byl pak uznán za pouhých 50 let. Mezinárodní kynologická federace FCI uznává plemena od roku 1911.

V žádném případě bychom si plemeno psa neměli vybírat pouze podle vzhledu. Každý pes je osobnost a povaha se liší i uvnitř plemene. Mají ale mnoho společného a určité vlastnosti byly po dlouhou dobu chovem cíleně podporovány a jsou proto pro plemeno typické. Pokud byli spolu například chování bez zásahu člověka teriéři a bíglové, štěňata teriérů zaujala vždy dominantní postavení a bígly vedla. Jestliže mírného, poddajného a citlivého bígla vychováme snadněji, teriéři, kteří byli vyšlechtěni k boji proti dravým zvířatům, ostří, samostatní a nebojácní, jen tak někoho za vůdce hodného následování neuznají. Bíglové jsou sice také psi lovečtí, ale mají za úkol sledovat stopu, kořist nadhánět a po zastřelení neporušenou svědomitě aportovat, což vyžaduje jiné vlastnosti. V násilí a trestech ani u agresivnějších plemen dobrá výchova nespočívá. Jedině přirozená autorita, vyrovnanost, dostatek znalostí a trpělivost je tou správnou cestou k úspěchu. Jedině tímto způsobem nastane mezi člověkem a jeho psem soulad, důvěrné přátelství a naplní se nerozlučné pouto, které přetrvává již tisíce let.